Léčba diabetu 1. typu

Autor:
Prof. MUDr. František Saudek, DrSc.

Pracoviště: Klinika diabetologie, IKEM Praha

Vloženo: 12. 2. 2018


Jak je tomu normálně. Pacientům s diabetem 1. typu chybí inzulín. Našim cílem je přirozenou sekreci inzulínu napodobit pomocí injekčního inzulínu a dosahovat při tom normálních hodnot glykémie.

To je ale zatím nesplnitelný cíl. Potřeba inzulínu se může měnit každou minutu a závisí na mnoha faktorech, počínaje příkrmem jídla, přes pohybovou aktivitu, duševní rozpoložení, souhru s ostatními hormony, až po reakce na změny v našem prostředí.

Po stimulaci se Inzulín se rychle uvolňuje do jaterního krevního řečiště, kde reguluje jaterní metabolické pochody. Jenom jeho část se po průchodu játry dostane do ostatního krevního řečiště a dalších tkání. A stejně rychle může být uvolňování inzulínu také přerušeno.

Efekt inzulínu je navíc balancován kontraregulačními hormony, zejména glukagonem, adrenalinem, ale také kortizolem a růstovým hormonem. Citlivost tkání vůči inzulínu se rovněž může měnit, např. působením stresu, onemocněním, nedostatkem pohybu nebo používáním některých léků.

 A tohle všechno se snažíme zvládnout inzulínem z ampulí, který podáváme do podkoží. Zde se různou rychlostí vstřebává a proudí do celého těla a nikoliv nejprve do jater, jak je tomu za normálních okolností. Inzulín se v podkoží hromadí, takže při náhlém poklesu glykémie již není možné jeho uvolňování zastavit.
A nyní to nejdůležitější:
I když provádíme monitorování našich glykémií třeba 9x denně, reakce na aktuální glykémii je opožděná. I při kontinuálním měření pomocí senzorů získáváme hodnoty z podkoží a nikoliv přímo z krve. Dávku inzulínu pouze odhadujeme a zatím ani ty nejvyspělejší počítačové systémy nedokáží přesně určit, kolik inzulínu (do pokoží) budeme potřebovat za stále se měnících okolností.