Hypoglykémie

Autor:
Prof. MUDr. František Saudek, DrSc.

Pracoviště: Klinika diabetologie, IKEM Praha


Hlavním důvodem, proč se ani pomocí intenzifikovaných inzulinových režimů leckdy nepodaří dosáhnout cílových hodnot glykémie, je nebezpečí hypoglykémie.  Dochází k ní často omylem, když je podána příliš velká dávka inzulinu nebo se zapomeneme najíst, ale někdy si její vznik nedokážeme dostatečně vysvětlit. Hypoglykémie je častá u osob, které se snaží udržovat hodnoty glykémie co nejblíže normálního rozmezí, ale také u osob nepořádných, které si glykémie příliš neměří a předpokládané vysoké hodnoty korigují příliš velkými bolusovými dávkami inzulinu. Hypoglykémie můžeme rozdělit podle následující tabulky:
 

Stupeň  Hodnota glykémie Příznaky
lehká varovná hypoglykémie 3,9 mmol/l neklid, pocení, třes, bušení srdce; existuje dostatek času pro příjem cukru či sladkého jídla a úpravu inzulinové léčby
klinicky významná hypoglykémie 3 mmol/l pocení, třes, výrazná slabost, zmatenost
závažná hypoglykémie není rozhodující těžká porucha vědomí, neschopnost pomoci si sám, nutná pomoc další osoby či lékaře

Lehké hypoglykemie jsou poměrně časté a běžně se vyskytují 2 – 3x týdně. Pacient by s sebou měl za každých okolností nosit 30 – 50 g glukózy nebo cukru v trvanlivém balení a včas by měl rozvoji hypoglykémie předejít požitím 10 až 20 g.

Těžké hypoglykémie už mohou komplikovat život. Vždy je nutné se zamyslet, co je jejich příčinou. Mohou být život ohrožující a u osob, které jimi trpí častěji, mohou nakonec být i příčinou smrti. Pacienti by měli být vybaveni rychle vstřebatelnou formou glukózy. Měli by s sebou mít i upozornění, jak je třeba postupovat v případě rozvoje závažné hypoglykémie spojené s poruchou vědomí, aby jim byli schopni pomoci i např. náhodní kolemjdoucí. V optimálním případě by měli být vybaveni kontinuálním senzorem glukózy a pro jistotu se stále pohybovat v blízkosti jiných, pokud možno zasvěcených osob. S sebou by také měli nosit krabičku s injekcí glukagonu, který se v případě nouze podává do svalu.
Stává se, že během času u některých pacientů dochází v průběhu intenzifikované léčby inzulinem k oslabení kontraregulačních reakcí ze strany ostatních hormonů. Týká se to nejprve glukagonu, i když alfa-buňky pankreatických ostrůvků zůstávají zpravidla zachovány. Vážnější je ale porucha sekrece adrenalinu. Ten se tvoří v nadledvinách a jeho sekrece je regulována prostřednictvím centrálních glukostatů (senzorů) v mozku pomocí nervové dráhy, která vede do nadledvin. Porucha se označuje jako syndrom porušeného vnímání hypoglykémie.  Adrenalin je za normálních okolností zodpovědný za většinu příznaků hypoglykémie: pocení, třes, bušení srdce, nervozita. Pokud se adrenalin neuvolní, tyto varovné příznaky chybějí a pacient není včas upozorněn, že je třeba rozvíjející se hypoglykémii zastavit.  Bohužel, každá takto proběhlá těžká hypoglykémie kontraregulační reakce dále zhoršuje. Pacienti se mohou dostat do velmi nebezpečného začarovaného kruhu, který musí být často řešen v nemocnici úpravou léčebného režimu. Pokud se ani změnou režimu a výukou pacienta nepovede hypoglykémiím předcházet, připadá v úvahu léčba pomocí transplantace pankreatu nebo izolovaných Langerhansových ostrůvků.