Kávovník (Coffea spp.)

Stručná charakteristika: Kávovník (Coffea spp., Rubiaceae) je stálezelený keř nebo menší strom pocházející z tropické Afriky. Z hospodářského hlediska jsou nejvýznamnější zejména kávovník arabský (Coffea arabica) a kávovník statný (Coffea canephora, robusta). Rostlina má lesklé tmavozelené listy, bílé vonné květy a dužnaté plody, které při dozrávání získávají nejčastěji červenou barvu. Uvnitř plodu se obvykle nacházejí dvě semena známá jako kávová zrna.

Káva patří celosvětově k nejčastěji konzumovaným nápojům. Z farmakologického hlediska je významná především obsahem kofeinu, ale také kyselin chlorogenových, dalších polyfenolů, trigonellinu a diterpenů. Vztah mezi pravidelnou konzumací kávy a diabetem je dlouhodobě předmětem výzkumu.

Část používaná ve fytoterapii: především semena kávovníku – kávová zrna. Používají se jak pražená semena určená k přípravě kávového nápoje, tak nepražená, tzv. zelená kávová zrna, z nichž se připravují některé extrakty používané v doplňcích stravy.

Historie: Kávovník pochází pravděpodobně z oblasti dnešní Etiopie. Odtud se jeho užívání rozšířilo přes Arabský poloostrov a postupně do dalších částí světa. V Evropě se pití kávy výrazněji rozšířilo od 17. století. Káva byla ceněna především pro své povzbuzující účinky, schopnost snižovat pocit únavy a podporovat bdělost a soustředění.

Postupně se stala nejen společenským a kulturním fenoménem, ale také předmětem farmakologického, nutričního a epidemiologického výzkumu. V současnosti se vedle účinku kofeinu sleduje také působení dalších biologicky aktivních látek obsažených v kávových zrnech.

Obsahové látky: Kávová zrna obsahují řadu biologicky aktivních sloučenin. Mezi nejvýznamnější patří kofein, kyseliny chlorogenové a další polyfenoly, trigonellin a diterpeny, zejména cafestol a kahweol. Složení závisí na druhu kávovníku, podmínkách pěstování, způsobu zpracování a stupni pražení.

Pražením dochází k významným změnám chemického složení. Část původních látek se rozkládá nebo přeměňuje a zároveň vznikají nové sloučeniny ovlivňující chuť, aroma i biologické vlastnosti nápoje. Výsledné složení kávy významně ovlivňuje také způsob její přípravy.

Standardizace: Běžná pražená káva určená k přípravě nápoje není standardizovaným fytofarmakem. Obsah kofeinu a dalších látek může výrazně kolísat podle druhu kávy, způsobu pražení, množství použité suroviny a způsobu přípravy.

U některých doplňků stravy obsahujících extrakt ze zelených kávových zrn bývá deklarována standardizace na obsah kyselin chlorogenových a případně také na obsah kofeinu. Při posuzování takových přípravků je důležitá přesná informace o použitém druhu rostliny, použité části, množství extraktu a jeho standardizaci.

Užití: Kávovník se využívá především k přípravě kávy jako nápoje a jako přirozený zdroj kofeinu. Kofein působí stimulačně na centrální nervový systém a může krátkodobě snižovat únavu, zvyšovat bdělost a podporovat schopnost soustředění.

Nepražená zelená kávová zrna se používají také jako surovina pro výrobu extraktů určených do doplňků stravy. Ty bývají propagovány zejména v souvislosti s kontrolou tělesné hmotnosti a metabolismem sacharidů, jejich význam však nelze ztotožňovat s léčbou diabetu.

Dávkování: Obsah kofeinu v jednotlivých druzích kávy se výrazně liší. Jeden šálek filtrované kávy může obsahovat přibližně 80–120 mg kofeinu, jedno espresso obvykle kolem 50–90 mg. Hodnoty jsou pouze orientační a závisí na množství použité kávy, druhu zrn i způsobu přípravy.

Podle Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA) nepředstavuje u zdravých dospělých osob celkový příjem kofeinu do 400 mg denně, rozdělený během dne, bezpečnostní problém. Jednorázová dávka by zpravidla neměla přesahovat přibližně 200 mg kofeinu. Již dávka kolem 100 mg může u citlivých osob, zejména při konzumaci v pozdějších hodinách, nepříznivě ovlivnit kvalitu a délku spánku.

U extraktů ze zelené kávy je nutné řídit se dávkováním konkrétního výrobku a započítat také kofein přijímaný z kávy, čaje, energetických nápojů a dalších zdrojů.

Potenciální nežádoucí účinky: Vyšší příjem kofeinu může u citlivých osob způsobit nervozitu, neklid, třes, bušení srdce, poruchy spánku, zažívací obtíže nebo přechodné zvýšení krevního tlaku. Při pravidelném vysokém příjmu může vzniknout návyk a po náhlém vysazení se mohou objevit bolesti hlavy, únava nebo podrážděnost.

Důležitý je také způsob přípravy kávy. Některé druhy nefiltrované kávy obsahují vyšší množství diterpenů cafestolu a kahweolu, které mohou při pravidelné vyšší konzumaci nepříznivě ovlivňovat hladinu LDL cholesterolu.

U pacientů s diabetem je třeba hodnotit nejen samotnou kávu, ale také to, co se do ní přidává. Cukr, ochucené sirupy, smetana nebo šlehačka mohou výrazně zvýšit množství sacharidů a celkovou energetickou hodnotu nápoje.

Těhotenství a kojení: V těhotenství se doporučuje celkový příjem kofeinu omezit přibližně na 200 mg denně. Do tohoto množství je nutné započítat kofein ze všech zdrojů, nejen z kávy. Také v období kojení je vhodná střídmá konzumace, protože kofein přechází do mateřského mléka a u citlivějších kojenců může vyvolat neklid nebo poruchy spánku.

Aktuální poznatky o vztahu kávy, kofeinu a diabetu najdete také v aktualitě Káva není jen kofein.

Reference:

Ding, M., Bhupathiraju, S. N., Chen, M., van Dam, R. M., & Hu, F. B. (2014). Caffeinated and decaffeinated coffee consumption and risk of type 2 diabetes: a systematic review and a dose-response meta-analysis. Diabetes Care, 37(2), 569–586.

EFSA Panel on Dietetic Products, Nutrition and Allergies (NDA). (2015). Scientific Opinion on the safety of caffeine. EFSA Journal, 13(5), 4102.

Ludwig, I. A., Clifford, M. N., Lean, M. E. J., Ashihara, H., & Crozier, A. (2014). Coffee: biochemistry and potential impact on health. Food & Function, 5, 1695–1717.

Poole, R., Kennedy, O. J., Roderick, P., Fallowfield, J. A., Hayes, P. C., & Parkes, J. (2017). Coffee consumption and health: umbrella review of meta-analyses of multiple health outcomes. BMJ, 359, j5024.

van Dam, R. M., Hu, F. B., & Willett, W. C. (2020). Coffee, caffeine, and health. New England Journal of Medicine, 383, 369–378.