Pocity při diabetu

Autor:
MUDr. Jozefína Štefánková, Ph.D.

Pracoviště: Diabetologická ambulance, K Sokolovně 309, Hradec Králové

Vloženo: 9. 4. 2018


Diabetes mellitus, cukrovka je chronické celoživotní onemocnění. Postihuje všechny oblasti života. Dotýká se základních životních potřeb, jako je jídlo, pohyb. Vyžaduje vyjet ze zajetých kolejí, často změnit své zvyklosti. Vzdát se radostí („mám rád bůček“, „zajdu si na 3-4 pivka“, „nejradši trávím čas sledováním televize“. Vyrovnání se s touto nemocí není jednoduché. Od zjištění diagnózy prožíváme tuto nemoc různě. Při skupinových edukacích se pacienti svěřují s tím, že pociťovali strach, úzkost, vztek, výčitky, dlouho se diagnóze bránili a nechtěli si jí přiznat. Někteří si dokonce mysleli, že tím končí jejich život. Všechny tyto pocity jsou legitimní a přirozené. Na všechny máme nárok a je dobré si je připustit a „odžít“. Patří k normálnímu prožívání jakékoliv chronické nemoci nebo i větší změně v životě.

Podrobněji se jimi zabývala švýcarsko-americká psycholožka Elisabeth Kuebler-Rossová. Popsala pět stádií, kterými lidé s chronickým onemocněním procházejí: šok a popření, vztek, smlouvání, deprese a přijetí.

Šok a popření.  V této fázi je nemocný novou závažnou zprávou ochromen, funguje jen setrvačností, jako stroj. Může také informaci zcela vytěsnit, tváří se, jako by se nic nedělo, na přímý dotaz to popře, jako by něco takového vůbec netušil. Snaží se najít vysvětlení pro špatné výsledky: „to bude tím, že jsem den před odběrem snědl celou čokoládu“, „měli jsme oslavy“, „ráno před odběrem jsem vypil džus“, „to bude těmi starostmi, co teď mám“. Nevěří výsledkům, protože nemá žádné potíže: „Nemohli tu krev zaměnit?“ „Jsou to moje výsledky?“, „Ale mně nic není, nemám žádné potíže, proč bych měl užívat nějaké léky?“

Vztek.  Zde začíná hledat viníka. Může cítit vztek na lékaře, který nemoc pozdě diagnostikoval, svalovat vinu na své blízké, se kterými má problematický vztah, na manželku, která moc dobře vařila, na rodiče, že to podědil. Objevují se zde výroky typu: „Proč mi vlastně lékař ten cukr kontroloval?!“ Nebo naopak „měl mě vyšetřit dříve“, „měl mě dříve poslat k diabetologovi“, „za to můžeš ty, že mi dáváš tak velké porce“, „za to můžeš ty, já bych i jedla zdravě, ale tobě musím vařit, ty bys jedl pořád jen samé nezdravé věci.“

Smlouvání.  Snaží se dopad nemoci zmírnit nebo oddálit, například doufá, že se dožije svatby dcery, narození vnuka. Může také hledat nestandardní metody, kterými by se cukrovky zbavil, nebo jí alespoň zmírnil. Pije různé čaje, potravinové doplňky, využívá možnosti alternativní medicíny, vyhledává léčitele, neváhá si zakoupit i drahé speciální přístroje, které cukrovku vyléčí nebo mu pomohou v hubnutí. Experimentuje s léky. Když už byly výsledky lepší, tak si je zkusí vysadit, zda se na to přijde. Varování pro diabetiky 1. typu:  Můžete vyzkoušet alternativní způsoby léčby, ale nikdy nevynechávejte aplikaci inzulinu!

Deprese. Plně si uvědomuje důsledky nemoci, závažnost situace. Vše vidí černě. Situace je neřešitelná. Zatím nevidí žádné řešení, cestu. Upadá do zoufalství a beznaděje. „to pro mě skončil život“, „stejně to všechno špatně skončí, oslepnu, přijdu o nohy“

Přijetí. V této fázi je schopen se s diagnózou smířit, ztotožnit. Aktivně se zajímá o to, co se dá dělat. Hledá řešení různých situací. „Zjistil jsem, že to není tak špatné, jak to vypadalo. S manželkou jsme zařadili každodenní procházky, jím více zeleniny a celkově si cítím lépe.“
„Pochopil jsem, že už mám cukrovku napořád, důležité bude, abych si naučil upravovat dávky inzulinu, abych mohl normálně jíst. Kde najdu tabulky na výpočet množství sacharidů?“ „Jak si mám upravit dávky při pohybu?“ „Opakovaně jsem si všiml, že moje glykémie ráno nalačno je vyšší než večer před spaním. Čím to je? Mohu to nějak ovlivnit?“ „Jakých hodnot bych měl dosahovat?“

Nejde zde o lineární proces. Jednotlivé fáze nemusí po sobě následovat ve výše uvedeném pořadí, také nemusí každý zažít všechny. I když se dostane do stádia Přijetí, může nastat nějaká jiná změna – objeví se pozdní komplikace, jiná nemoc, změna v rodinném (úmrtí v rodině, rozvod…) či pracovním životě (výpověď, problémy v práci…) a vše se může opakovat.

Ráda bych vás požádala o spolupráci:
Podělte se, prosím, o svoje zkušenosti s prožíváním diabetu. Váš příběh je jistě zajímavý a důležitý pro ostatní. Nechcete-li nemusíte psát své jméno.
Poznali jste se v některých z výše uvedených stádií?
Jaké pocity u vás převládaly?
Co vám nejvíce pomohlo se s výše uvedenými pocity vyrovnat?

Reakce pacientů:

Lída: Celých dvacet let, co mám cukrovku, mě sežíraly pocity viny. Po tom, co mi cukrovku zjistili, mi doktor řekl, že si za to můžu sama! Celý život jsem byla silnější, chtěla jsem zhubnout, a tak jsem vyzkoušela snad všechny diety, které se kde objevily, které mi někdo doporučil. A doktor mi řekl, že právě díky těm dietám jsem si vypěstovala tuto svoji nemoc. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila a ani jsem si neuvědomovala, jak moc mi to ubližuje. Až díky skupinové edukaci jsem si to uvědomila a svěřila jsem se. Překvapením pro mě bylo, že to není běžné, mít pocit viny. Nikdo ze skupiny tento pocit neměl. Je mi nyní lépe, i když nemůžu říct, že by se tyto pocity už neobjevovaly. Už si je ale tolik nepřipouštím a pokaždé si vzpomenu na skupinu.

Jiří: Pořád mě nutili, abych zhubl. I sám jsem si myslel, že by to nemuselo být špatné. Celý život jsem sportoval, hrál jsem fotbal a nyní se zadýchám i při rychlejší chůzi. Nevěděl jsem jak na to. Vlastně věděl, ale nechtělo se mi, vzdát se dobrého jídla. Hledal jsem jednodušší cesty. Na internetu jsem si našel přístroj – vypadalo to velmi slibně. Takové dvě elektrody dáte do nosu a vše vám to vyléčí. Přístroj stál 30 000Kč, ale říkal jsem si, že mi to za to stojí. Tak jsem investoval.  Ani po měsíci poctivého strkání elektro do nosu se mi však nepovedlo zhubnout ani kilo. Asi budu muset hledat jinou cestu.

Marie: Lékařka mě pořád nutí užívat léky na cholesterol. Já žádné potíže nemám. Pravda je, že babička zemřela na mrtvici a tatínek měl svůj první infarkt v 52 letech. Nevím, co mám dělat. Ty hrozné léky, o kterých se na internetu tolik píše, brát nechci. Nechci si ublížit. S lékařkou není žádná řeč.  Mám teď pocit beznaděje. Nevím, jak to vyřešit.

Honza: mám cukrovku prvního typu a na pocity popření nebyl čas. Když mi řekli, že mám cukrovku, ihned mi nasadili inzulin, nebyl prostor na přemýšlení, zda to je nebo není pravda. Je fakt, že mi bylo blbě, zhubl jsem 8kg za měsíc, víc času jsem strávil na záchodě než jinde, pořád jsem chodil močit. A ta hrozná žízeň. Po inzulinu se mi udělalo dobře.  Nyní je to teprve pár měsíců od diagnózy, jsem na malé dávce inzulinu, hodnoty cukru celkem dobré. Tak si myslím, že jsem tu svoji nemoc přijal. Občas mě napadne myšlenka, že by bylo fajn, kdyby byl nějaký způsob, který by mi jí vyléčil a nemusel jsem si inzulin píchat a myslet na to, co sním a kolik, ale zatím pokaždé se mi to logicky povedlo zdůvodnit, že to už tak je napořád.

Tomáš: jsem velmi obézní, o zvýšené hodnotě cukru mi můj praktik řekl asi před 2 lety. Tenkrát jsem měl cukr nalačno kolem 9. Doporučil mi více pohybu a kontrolu, při které se mělo rozhodnout, zda mi nasadí léky. Koupil jsem si rotoped a řekl jsem si, že tu cukrovku přeci zvládnu bez léků, hlavně když se mi povede zhubnout. Pravidelně jsem na rotopedu každý večer jezdil, ale protože jsem byl po tom pohybu unavený a hladový, pořádně jsem se taky navečeřel. Efektem bylo, že místo hubnutí, jsem dále přibíral na váze. Bál jsem se na kontrolu dojít. Když už jsem byl hodně unavený, tak jsem si řekl, že k lékaři zajdu. Styděl jsem se jít za mým praktikem, tak jsem si vyhledal přímo diabetologa.  Hodnoty ráno už byly kolem 14 a dlouhý cukr, který mi snad před tím ani neodebíral, byl nyní 86 – vysvětlili mi, že v mém věku 42 let, bych měl mít hodnotu do 45. No hrůza, to jsem se vylekal. Až nyní, když jsem si přečet článek o pocitech, jsem si uvědomil, že 2 roky mi trvalo období popření. Nyní se snažím, začal jsem si počítat sacharidy v jídle, ale jsem z toho zmatený, snad neexistuji dvě stejné tabulky. Nevím, podle čeho se mám řídit. Mám pocit, že naše medicína je jako ve středověku. Určitě musí existovat nějaká jiná cesta, jak zhubnout.