Já a moje cukrovka
Pracoviště:
Vloženo: 25. 6. 2018
Bylo mi 20 let, studovala jsem Vyšší odbornou školu obor firemní ekonomika. První ročník, zimní zkouškové období jsem úspěšně zvládla, i když s velkým stresem neboť jsem velký „stresař“. Zhruba od konce března jsem začala pociťovat velkou únavu, vždy když jsem přijela ze školy, šla jsem si lehnout. Vzhledem k tomu, že začínalo jaro, přikládala jsem svou únavu jarní únavě.
Cukrovku mi diagnostikovali 19. 4. 2016. Ten den jsem šla ke své gynekoložce na běžnou kontrolu, po té jsme měla v plánu jít k obvodní lékařce, protože mi bylo naprosto hrozně. Když jsem si gynekoložce postěžovala, že jsem hrozně unavená, mám pořád hroznou žízeň, chodím často na malou, a když jdu do schodů hrozně se zadýchávám a je mi trochu na zvracení, lekla se, jestli nemám trombózu, Okamžitě zvedla telefon a zavolala záchranku, která dorazila asi za 15 minut. Záchranáři mi provedli základní vyšetření, vzali mi krev, dokonce mě píchali do prstu a z kapky krve zjistili, že mám glykémii 23 mol/l. Moc jsem to nevnímala, jak jsem byla unavená, ale podle toho jak se tvářili, bylo mi jasné, že to není správně. Přivezli mě do nemocnice, následovaly další odběry krve, další vyšetření a spousta otázek. Diagnóza zněla, diabetes mellitus 1.typu nově zjištěný, s ketoacidózou a glykovaný hemoglobin 73. Ve chvíli kdy mi to doktor řekl, byla jsem tak vyčerpaná, unavená a v šoku, že jsem to nedokázala pořádně vnímat, natož abych tušila, o čem to vlastně mluví. Téměř dva dny jsem prospala, ležela na JIP, připojená na kapačkách a neustále mě chodili píchat do prstu a odebírat mi krev.
Byl to hrozný šok pro celou moji rodinu a mé známé. Postupně mi začali píchat injekce, prý inzulín jen jsem tak nějak nečekala, že je to jedna z věcí, která mě bude pomáhat do konce života. Po třech dnech mě převezli na standardní pokoj a začaly se mi v hlavě honit myšlenky: Proč zrovna já? Jak se to stalo? Nedělala jsem přece nic, co by nedělali ostatní v mém věku. Pak následovaly základy edukace jak se správně stravovat, jak si odvažovat jídlo, alespoň na začátku a hlavně si píchat inzulín. Byla to věc, které jsem se bála asi nejvíc, píchat si jehlu do břicha, ale nakonec se to dalo zvládnout, na druhou stranu mi ani nic jiného nezbývalo. Nejzásadnější bylo změnit svůj životní styl, nastavit nový řád. Snažila jsem se vše v nemocnici pozorně vnímat, učit se a do toho ty bezmocné otázky. Proč zrovna já? Bylo mi jasné, že se s tím musím naučit žít. A aby toho nebylo málo, přišla rána kudlou do zad z kruhu naší rodiny. Od babičky, která byla mimo jiné zdravotní sestra, se dozvím, že si za tu cukrovku můžete vlastně sama, díky svému nezřízenému životnímu stylu. To, že si člověk ve dvaceti užívá života, chodí se bavit, napije se alkoholu, není přece nic nenormálního. Nastoupil hrozný vztek a ještě větší beznaděj než před tím, to ani nemluvím o zvýšených glykemiích. Další den jsem byla poslána na psychiatrii, kde mi předepsali slabší antidepresiva, než se dostanu opět do klidu, aby se mi podařilo překonat ty stavy úzkosti.
Po 15-ti dnech mě konečně pustili domů a přišla takzvaná nová životní éra, ale hlavně nová životní kapitola „Já a cukrovka“. Každý den vypadal stejně, změřit se, píchnout si inzulín, najíst se, ale ten čas mezi tím přemýšlení. Co si dát k jídlu? Kolik si toho můžu dát? Proč je glykemie tak vysoká nebo nízká? Abych nezapomněla, se vším mi moc pomáhala mamka, která toho spoustu přečetla, a postupně jsme zkoušely spoustu nových věcí. Pak jsem šla do školy, to byl zase úplně jiný režim. Vzhledem k tomu, že zkouškové období bylo za dveřmi a já neměla hotové žádné zápočty, bylo toho víc než dost. Pak pořád Hyper z toho stresu, který se na mě valil ze všech stran. Rozhodla jsem se přerušit studium a začít zase od září opakovat, abych měla čas na to zžít se a vyrovnat se s cukrovkou. Další velký problém byl jít po ulici s pocitem, že to mám na čele snad vyražený, že jsem nemocná.
Rozhodla jsem se, že musím mezi lidi, jinak se z těch myšlenek zblázním. Proto jsem si našla brigádu v cukrárně, abych si dokázala, jak mám silnou vůli. Po dvou měsících jsem nastoupila do Tesca jako pokladní. Na režim se dalo zvyknout, ale neustále Hypo a Hyper mě sužovali čím dál víc. Pravidelně jsem také docházela na kontroly do diabetologického centra. A pak už bylo září, čas si zvyknout na školní režim, do toho mě už neskutečně vadilo, že si glykémie dělá, co chce. Na kontrolách jsem se ptala co s tím, ale jediná odpověď byla „tak zvýšíme dávky inzulínu“. Bylo mi špatně už i z jídla a z těch šílených dávek inzulínu.
Mamka udělala razantní krok, vyhledala nutriční terapeutku, která má shodou okolností také cukrovku a zvládá ji naprosto skvěle. Vyrazily jsme za ní, upravily jídelníček a poradila mi co jíst, aby mi nebylo tak těžko. Poté co jsem se začala stravovat podle ní, bylo mi o dost lépe, potřeba inzulinu klesla. Na další kontrole paní doktorce říkám, že se stravuji lépe, jím jídla s nižším glykemickým indexem. Na což paní docentka oponovala, že nejlepší je jíst brambory a chléb. Tím k ní zmizela poslední špetka důvěry. Kontaktovala jsem nového diabetologa, kterého mi doporučila shodou okolností nutriční terapeutka. Domluvili jsme se a začala jsem dojíždět 160 km za panem doktorem do Olomouce, s kterým se dalo rozumně komunikovat, ve všem mě podporoval, což byl impuls, který jsem potřebovala.
Blížilo se další zkouškové období a nervy začaly pracovat a opět nastoupily vyšší glykemie. Během tohoto období následovala hospitalizace, při které mi nasadili nový inzulin. A i po následném přemlouvání abych se tak nestresovala, následovalo další životní rozhodnutí, kdy jsem se rozhodla se školou skončit definitivně, protože mi to za ty nervy nestálo. Zároveň jsem propadala zoufalství z neustálého píchání jehlou, všude se mi dělaly modřiny. Šly na mě i myšlenky tipu, když nebudu jíst tak si přece píchat nemusím. Nakonec pomohl pan doktor, který mi nabídl, zda bych nechtěla inzulínovou pumpu. Po hrubém shrnutí jsem neváhala, pan doktor odeslal žádost na pojišťovnu, kde jí schválily. Pak už jen schůzka s dealery, následné edukování na pumpu. Najednou mi v té beznaději svitla malá naděje, že by mohlo být o něco lépe. Pumpu mi nasadili v červenci 2017. Začátky s ní ale nebyly jednoduché, byl to přece jen jiný režim, než na který jsem byla doposud zvyklá. Největším úskalím se pro mě stalo přepichování kanyl a neustálé obavy zda je kanyla dobře zavedena. Ale i to se postupem času podalo. Pumpa mi dala v mnoha věcech více volnosti, kterou jsem uvítala, a celkově mě to hodilo do větší pohody.
Po prázdninách jsem nastoupila do současného zaměstnání na pozici obchodní manažerky. Kde jsem se učila konečně stálejšímu režimu, který byl jiný, než ten na který jsem byla zvyklá ve škole. Žádné zkoušky a stresování, občas se člověk vytočí ze zákazníka, který si jen potřeboval vylít vztek, ale je to jen nárazové, což se dá snést. Po půl roce jsme se dali dohromady s Davidem. Milujeme se a bydlíme spolu. Velmi mi pomáhá, ví co dělat když mi není dobře. Měla jsem chuť začít i sportovat, konečně bylo s kým, samotné se mi nechtělo. Jenže mě pohyb do té doby sužoval z důvodu neustálých hypoglykemií. Asi po měsíci jsem se dozvěděla, že se v Luhačovicích koná edukační pobyt pro mladé diabetiky 1.typu, bylo to jako znamení. Pobytu jsme se zúčastnili oba. Odjížděli jsme z Luhačovic nabytí vědomostmi a hlavně s vidinou lepší kompenzace. Teď už vím jak se zachovat, abych mohla sportovat a nemusela se bát. Všechny nabyté zkušenosti a vědomosti zkoušíme, vše funguje jak má. Tento edukační pobyt bych doporučila všem diabetiků nejlépe co nejdřív po záchytu. Kdybych o této možnosti věděla už před tím, mohlo to vypadat všechno jinak. Edukace v nemocnici nebyla dostatečná, a kdyby ano vyhnula bych se neustálému přešlapávání na místě bez viditelných výsledků. Po poslední kontrole je můj glyk. Hb 48, což je od prosincové hodnoty 60 pokrok k lepším zítřkům. Ráda bych se dostala ještě níže.
Lucie
Shrnutí :
Cukrovka je sice nemoc, ale pokud bych si v příštím životě musela vybrat nějakou nemoc, byla by to právě ona. Myslím, že jsou daleko horší nemoci a proto zaplať pánbůh za to. Řekla bych, že pokud mi cukrovka něco dala tak je to pravidelný režim a rytmus, který by měl dodržovat každý člověk a hlavně se zbytečně nestresovat. Důležité je mít v rodině podporu a především v partnerovi, neskutečně to pomáhá.
Můj cíl je být šťastná a spokojená, což chce i David a vzhledem k tomu, že plánujeme do budoucna rodinu náš společný cíl je uspokojivá kompenzace. Hlavní je motivace, odhodlání a vědomí, že v tom nejste sami.