Diabetes 1. typu
Diabetes 1. typu (diabetes mellitus 1. typu) je chronické autoimunitní onemocnění, při kterém imunitní systém napadá a postupně ničí beta buňky Langerhansových ostrůvků slinivky břišní, které vytvářejí inzulin. Výsledkem je výrazný až prakticky úplný nedostatek inzulinu.
Inzulin je hormon, který mimo jiné umožňuje svalovým a tukovým buňkám účinně přijímat glukózu z krve. Váže se na inzulinový receptor na povrchu buňky a spouští signál, který přesouvá transportéry GLUT4 z váčků uvnitř buňky do její membrány viz heslo Diabetes 2. typu. Teprve GLUT4 v membráně umožňují výrazně zvýšit vstup glukózy do svalových a tukových buněk.
U neléčeného diabetu 1. typu jsou inzulinové receptory i transportéry GLUT4 zpravidla funkční. Chybí však dostatečné množství inzulinu, který by receptor aktivoval. Signál k přesunu GLUT4 proto nevznikne, většina transportérů zůstává ve váčcích uvnitř buňky a vychytávání glukózy svalovou a tukovou tkání je výrazně omezené.
Glukóza se proto hromadí v krvi a vzniká hyperglykémie. Současně mají některé tkáně omezenou možnost využívat glukózu jako zdroj energie. Organismus začne více využívat tukové zásoby a při výrazném nedostatku inzulinu se ve větší míře tvoří ketolátky. Neléčený diabetes 1. typu proto může vést k život ohrožující diabetické ketoacidóze.
Kdy diabetes 1. typu vzniká
Diabetes 1. typu může vzniknout v kterémkoli věku. Často se objevuje v dětství nebo dospívání, ale může být poprvé diagnostikován také u dospělých a seniorů. U některých dospělých probíhá autoimunitní zánik beta buněk pomaleji; tato forma bývá označována jako LADA (latentní autoimunitní diabetes dospělých).
Typickými projevy nově vzniklého diabetu jsou žízeň, časté močení, únava, hubnutí a vysoká glykemie. Při výrazném nedostatku inzulinu se mohou přidat nevolnost, zvracení, bolesti břicha, dehydratace a další příznaky diabetické ketoacidózy.
Jak se diabetes 1. typu léčí
Základem léčby je celoživotní podávání inzulinu. Inzulin lze aplikovat několikrát denně pomocí inzulinových per nebo kontinuálně pomocí inzulinové pumpy.
Po podání inzulinu se hormon naváže na inzulinové receptory cílových buněk. U svalových a tukových buněk tím obnoví signál, který umožní přesun GLUT4 do buněčné membrány, takže se výrazně zvýší příjem glukózy z krve do buněk.
Moderní léčba stále více využívá kontinuální monitoraci glukózy (CGM). Senzor poskytuje nejen aktuální hodnotu glukózy, ale také informace o jejím vývoji a směru změny. Pro řadu lidí s diabetem 1. typu lze CGM propojit s inzulinovou pumpou do systému automatického dávkování inzulinu (AID), který podle údajů ze senzoru průběžně upravuje podávání inzulinu.
Součástí léčby je také edukace – člověk s diabetem se učí přizpůsobovat léčbu množství sacharidů v jídle, aktuální glykemii, pohybové aktivitě, nemoci a dalším situacím. Důležité je umět rozpoznat a správně řešit hypoglykemii, hyperglykemii a zvýšené ketolátky.
Diabetes 1. typu nemusí začít pouze v dětství. Může se poprvé projevit v kterémkoli věku a u dospělých může být jeho nástup pomalejší. Proto může být někdy zpočátku zaměněn za diabetes 2. typu.
Pohyb pomáhá svalům přijímat glukózu i jinou cestou
Svalová kontrakce dokáže podporovat přesun transportérů GLUT4 do buněčné membrány také mechanismem, který není přímo závislý na inzulinu. Proto může fyzická aktivita zvýšit vychytávání glukózy pracujícím svalem a ovlivnit glykemii i potřebu inzulinu.
U diabetu 1. typu však není účinek pohybu na glykemii vždy stejný. Závisí na druhu, intenzitě a délce aktivity, výchozí glykemii a množství aktivního inzulinu v těle. Aerobní aktivita glykemii často snižuje, zatímco velmi intenzivní nebo anaerobní výkon ji může přechodně také zvýšit. Proto je před pohybem a během něj často nutné individuálně upravit dávku inzulinu nebo příjem sacharidů.
Každodenní život s diabetem 1. typu
Současná léčba umožňuje většině lidí s diabetem 1. typu vést plnohodnotný a aktivní život. Cílem není pouze snížit glykemii, ale udržovat ji co největší část dne v individuálně stanoveném cílovém rozmezí, omezovat hypoglykemie a dlouhodobě předcházet komplikacím diabetu.
Vedle glykovaného hemoglobinu (HbA1c) se při používání CGM hodnotí například také čas v cílovém rozmezí (TIR), čas strávený v hypoglykemii a hyperglykemii a kolísání glukózy.
Pravidelné kontroly zahrnují také sledování krevního tlaku, krevních lipidů, funkce ledvin, očí, nervového systému a nohou. Dobrá dlouhodobá léčba významně snižuje riziko pozdních komplikací diabetu.
Související hesla a články
Inzulin
Beta buňky
Bazální dávka inzulinu
Hypoglykemie
Hyperglykemie
Ketolátky
Diabetická ketoacidóza
Kontinuální monitorace glukózy (CGM)