odborníci

Evropská komise schválila možnost používat lék Zynquista u pacientů s diabetem 1. typu, u kterých se nedaří dosáhnout dostatečné kompenzace glykémie a zároveň mají nadváhu.

L-Mesitran® Tulle - nepřilnavý polyetylenový obklad napuštěný gelem L Mesitran® Soft

Pacientka (65 let) měla na pravé patě tlakový vřed. Byla hospitalizována pro operaci břicha a vyvinul se u ní tlakový vřed...

Metformin je základní a v podmínkách ČR nejčastěji užívané antidiabetikum, neboť se dle aktuálních národních doporučených postupů jedná o léčivo volby u diabetiků 2. typu.

Diabetes je syndrom, jehož základním příznakem je hyperglykémie. Z hlediska etiologického se k tomuto příznaku organismus dopracuje různými cestami, ale z hlediska diagnózy diabetu platí, že definované hranice normální hodnoty glykémie, resp. patologické hodnoty, jsou pro všechny typy a situace shodné (s výjimkou těhotenské cukrovky). Tedy na tom se dohodli odborníci.

Musím začít v minulosti, která sahá až k publikaci výsledků studie UKPDS. První výsledky byly přijaty vlastně se zklamáním - již se vědělo, že kardiovaskulární příhody jsou vysokým rizikem pacientů s diabetem, a proto nesignifikantní vliv intenzivní terapie diabetu na riziko ICHS (zejména infarktu myokardu) byl zklamáním (Lancet 1998; 352: 837–53).

Je poměrně málo oborů medicíny, které mají k dispozici parametr, jímž lze víceméně absolutně popsat výsledek léčby, současně na něm lze založit prognózu populace i pacienta, navíc umožňuje farmakoekonomické výpočty, je kontrolou kvality léčby a také je popudem ke změně terapie. Diabetologie takovým parametrem disponuje – je jím glykovaný hemoglobin. Prakticky vše, co se v klinické diabetologii děje, je tak či onak vztaženo ke glykovanému hemoglobinu (HbA1c).

Jako postprandiální glykémii (PPG) označujeme (na základě konsensu) glykémii změřenou v době 60 až 120 minut po jídle. U zdravého jedince dosahuje glykémie po jídle maximální hodnoty v době okolo jedné hodiny po jídle, u pacienta s diabetem 2. typu je to naopak v době blížící se 120. minutě po jídle. Pro diabetes 2. typu je charakteristickým znakem progrese nemoci, její postupné zhoršování, tedy postupné zvyšování glykémie. Dynamika zvyšování průměrné hodnoty glykémie nalačno a postprandiálně u osob přecházejících z normální glukózové tolerance k diabetu 2. typu je odlišná. Do jisté míry je to akcentovaný obraz fyziologických změn obou hodnot v souvislosti s věkem. Pro vyšší věk je typicky relativně vyšší hodnota PPG než glykémie nalačno.

Postprandiální glykémie (PPG) je do jisté míry umělý konstrukt. Je sice zřejmé, že hormonální a metabolická situace organismu se liší, pakliže se nalézá v situaci nalačno nebo po sytém a vydatném jídle (u většiny osob to dokonce ani subjektivně není stav totožný), ale z hlediska přesné doby, kdy měřit postprandiální glykémii, jsme odkázáni na arbitrárně stanovený interval 60 až 120 minut. Jistým oprávněním pro cílený a intenzivní zájem o fenomén PPG se zdá být epidemiologická souvislost mezi výškou PPG a kardiovaskulárním rizikem.

Relativně pozdě se soustředila pozornost medicíny na vztah ischemické choroby srdeční (ICHS) a diabetu. Podle WHO je prevalence ischemické choroby srdeční (ICHS) u diabetiků mezi 26 až 35 %, přičemž je vyšší u žen a stoupá s věkem. Klasické studie zejména z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století udávají riziko úmrtí (mortalita obecná i mortalita kardiovaskulární) u pacientů s diabetem ve srovnání se stejně starými osobami bez diabetu významně vyšší, a to 2,5x u mužů, a dokonce až 4x u žen.

Pacienti s diabetem 2. i 1. typu mají vysoké riziko kardiovaskulárních komplikací. Základním rizikovým faktorem je u nich hyperglykémie, avšak zejména u pacientů s diabetem 2. typu je to i hypertenze, prokoagulační stav a stejně jako v běžné populaci koreluje u nich kardiovaskulární riziko s LDL cholesterolem (LDL-C). Zvláště u pacientů s diabetem 2. typu vysoké riziko souvisí také s tzv. diabetickou (tzv. aterogenní) dyslipidémií.

Diabetes je chronická, zatím nevyléčitelná nemoc, jejímž hlavním příznakem je hyperglykémie. Čím vyšší je glykémie a čím delší dobu je hyperglykémii exponován organismus, tím vyšší je riziko pozdních komplikací. Jejich společným jmenovatelem je zejména poškození cév (odtud komplikace mikrovaskulární a makrovaskulární). S jistou mírou zjednodušení můžeme říci, že vaskulární komplikace jsou konstantní následek nedostatečně či špatně léčeného diabetu. Nejde o to, jestli se objeví, ale kdy. Nakolik je rizikovost hyperglykémie zřejmá, vyplývá i z hranice pro diagnózu diabetu se odvíjející od hodnoty, od níž se zvyšuje riziko komplikací.