odborníci

Velmi jednoduše a schematicky rozdělujeme komplikace diabetu na akutní a chronické (pozdní) – viz graf 1. Akutní komplikace byly v popředí zájmu dříve, byly to ty příhody, které byly časté a život pacientů často ohrožovaly. S tím, jak se daří lépe a kvalitněji léčit hyperglykémii, dostávají se do popředí zájmu komplikace chronické, tedy pozdní. Jejich společným základem je postižení cév, proto se také označují jako vaskulární (podle oblasti postižení mikrovaskulární nebo makrovaskulární).

Škála hodnot glykémie pro stav označovaný jako hyperglykémie je nepoměrně větší než pro stav nazývaný hypoglykémie. Hranice, od níž hovoříme o hypoglykémii, není stanovena jednotně. To proto, že záleží na kritériu, které zvolíme jako diskriminantu normy od patologie (obr. 1).

Specifické komplikace jsou tedy ty, jejichž vznik je vázán na přítomnost hyperglykémie; vlastně definují patologickou hodnotu glykémie, protože velmi zjednodušeně platí, že u osob s normální glykémií tyto komplikace nevzniknou. Postihují kapilární a prekapilární řečiště, odtud označení mikroangiopatické, resp. mikrovaskulární. Nejčastěji se manifestují v oblasti retiny (diabetická retinopatie) a ledvinných glomerulů (diabetická glomerulopatie /nefropatie/). Postižení periferního či autonomního nervstva je z hlediska etiologie složitější, není to pouze důsledek mikroangiopatie vasa nervorum, nicméně platí, že bez hyperglykémie diabetická neuropatie nevznikne. Důsledkem specifických komplikací mohou být takové závažné stavy, jako je slepota, selhání ledvin, amputace dolních končetin.

Podle údajů, které jsou k dispozici, se diabetická nefropatie vyvine u 25 až 45 % diabetiků 1. typu, neléčena progreduje nezadržitelně v ledvinné selhání. Diabetická nefropatie je dnes u dlouhodobě dialyzovaných nemocných příčinou selhání ledvin ve 20 až 40 % a podle světových statistik je jednou z nejčastějších příčin selhání ledvin. Narůstá především počet dialyzovaných diabetiků 2. typu. To patrně není jen důsledek rostoucí incidence diabetu, ale také zlepšení komplexní péče o diabetiky, která jim prodlužuje život, což znamená, že se častěji „dožijí renálního selhání“.

I pacient s diabetem může mít proteinurii či selhání ledvin etiologicky nesouvisející s jeho nemocí, přičemž stanovit správně etiologii není jednoduché a někdy ani možné. Tato skutečnost implikuje tendenci k souhrnnému pojmenování onemocnění ledvin u pacientů s diabetem bez ohledu na etiologii – diabetické onemocnění ledvin. Nicméně stále platí, že existuje typická diabetická nefropatie, a ještě více platí, že pouze ve fázi mikroalbuminurické je možné progresivní poškození glomerulů zastavit. A proto platí, že vyšetřování mikroalbuminurie je jedním z klíčových vyšetření u pacientů s diabetem 1. typu a u zejména mladších pacientů s diabetem 2. typu.

Etiologie hypertenze se liší u diabetu 1. a 2. typu. Jestliže zvýšení krevního tlaku u pacientů s diabetem 1. typu je nejčastěji vázáno na poškození ledvin, u diabetu 2. typu je hypertenze obvykle důsledkem inzulinové rezistence – u těchto nemocných je tedy esenciální hypertenze vlastně metabolickou nemocí. Následky zvýšení krevního tlaku jsou však vždy stejné – vyšší kardiovaskulární riziko, zejména hrozí cévní mozkové příhody. Kombinace s diabetem škodlivost neléčené hypertenze násobí.

Článek stručně charakterizuje nejdůležitější STUDIE, které se touto problematikou zabývaly.