odborníci

Podle údajů, které jsou k dispozici, se diabetická nefropatie vyvine u 25 až 45 % diabetiků 1. typu, neléčena progreduje nezadržitelně v ledvinné selhání. Diabetická nefropatie je dnes u dlouhodobě dialyzovaných nemocných příčinou selhání ledvin ve 20 až 40 % a podle světových statistik je jednou z nejčastějších příčin selhání ledvin. Narůstá především počet dialyzovaných diabetiků 2. typu. To patrně není jen důsledek rostoucí incidence diabetu, ale také zlepšení komplexní péče o diabetiky, která jim prodlužuje život, což znamená, že se častěji „dožijí renálního selhání“.

I pacient s diabetem může mít proteinurii či selhání ledvin etiologicky nesouvisející s jeho nemocí, přičemž stanovit správně etiologii není jednoduché a někdy ani možné. Tato skutečnost implikuje tendenci k souhrnnému pojmenování onemocnění ledvin u pacientů s diabetem bez ohledu na etiologii – diabetické onemocnění ledvin. Nicméně stále platí, že existuje typická diabetická nefropatie, a ještě více platí, že pouze ve fázi mikroalbuminurické je možné progresivní poškození glomerulů zastavit. A proto platí, že vyšetřování mikroalbuminurie je jedním z klíčových vyšetření u pacientů s diabetem 1. typu a u zejména mladších pacientů s diabetem 2. typu.

Etiologie hypertenze se liší u diabetu 1. a 2. typu. Jestliže zvýšení krevního tlaku u pacientů s diabetem 1. typu je nejčastěji vázáno na poškození ledvin, u diabetu 2. typu je hypertenze obvykle důsledkem inzulinové rezistence – u těchto nemocných je tedy esenciální hypertenze vlastně metabolickou nemocí. Následky zvýšení krevního tlaku jsou však vždy stejné – vyšší kardiovaskulární riziko, zejména hrozí cévní mozkové příhody. Kombinace s diabetem škodlivost neléčené hypertenze násobí.

Článek stručně charakterizuje nejdůležitější STUDIE, které se touto problematikou zabývaly.