Je možné předcházet diabetu 1. typu?

Většina případů diabetu 1. typu je způsobena autoimunitní destrukcí pankreatu, kde se tvoří inzulín. Onemocnění vzniká častěji u osob, které k tomu mají určité genetické vlohy. V prvním stádiu se porucha navenek nijak neprojevuje, ale laboratorně je možné prokázat přítomnost určitých autoprotilátek. V dalším stádiu je kromě autoprotilátek možné prokázat lehkou metabolickou poruchu po zátěži, ale inzulínová léčba stále ještě není potřebná. V tomto 2. stádiu jsou tedy β-buňky ještě zachovány a produkují inzulín. Vznik diabetu v blízké budoucnosti je již ale vysoce pravděpodobný. Pokud bychom tedy takové osoby dokázali včas identifikovat a měli k dispozici léčebný postup, který by autoimunitní proces dokázal zastavit nebo alespoň významně zpomalit, mohli bychom vzniku diabetu předejít.

Do současné doby vědci vyzkoušeli řadu intervenčních postupů v tomto stádiu rozvoje diabetu, nicméně žádný nebyl dostatečné účinný nebo byl provázen nepřijatelnými vedlejšími efekty. V časopise New England Journal of Medicine nyní zveřejnila skupina autorů vedená Kevanem Heroldem z Yale University v USA výsledky 5letého sledování skupiny 76 osob, kteří byli přímí příbuzní pacientů s již rozvinutým diabetem 1. typu a měli vysoké riziko, že se u nich diabetes může rovněž rozvinout.

Jako léčebná látka byla použita monoklonální protilátka zaměřená na CD3 znak lidských CD8+ T-lymfocytů. Tato skupina T-lymfocytů (T-lymfocyty se řadí mezi bílé krvinky) se významně podílí na mechanismu ničení  β-buněk při rozvoji diabetu a jejich přechodné cílené zničení se již v dřívějších experimentech částečně osvědčilo. Nová léčebná protilátka se jmenuje teplizumab. Její struktura odpovídá upravenému lidskému imunoglobulínu, takže vyvolává méně nežádoucích účinků. Je zaměřena striktně jen na určitý typ T-lymfocytů, na které se naváže a tím je „označí“. Takto označené lymfocyty jsou imunitním systémem rozpoznány a zničeny.

Do studie byli zařazeni sourozenci, děti či rodiče pacientů s diabetem 1. typu. Více než 2/3 účastníků byly děti. Další podmínkou pro zařazení byla přítomnost minimálně 2 typů autoprotilátek celkem z 5 druhů vyšetřovaných autoprotilátek. Další podmínkou byla alespoň jedna známka porušené glukózové tolerance, ale současně vyloučení již klinického diabetu. Podle náhodného losování dostávali 44 pacienti studijní lék, který byl podáván ambulantně denně celkem 14x v nitrožilní infúzi. Dalších 32 osob splňujících stejná kritéria dostávali rovněž každý den infúze, která však studijní lék neobsahovala.

Během 5letého studijního období se diabetes objevil u 43% osob, které dostávaly teplizumab. Ve skupině, která žádný lék nedostávala, se diabetes rozvinul v 72% případů. Rozdíl byl statisticky vysoce významný. Pokud se diabetes během sledování rozvinul, stalo se tak ve skupině neléčené podstatně dříve, než pokud byl podáván teplizumab. Studie tedy jasně ukázala, že u osob, které mají výrazné genetické riziko vzniku diabetu 1. typu a současně se u nich již projevují první laboratorní projevy, dokáže teplizumab vzniku diabetu účinně předcházet nebo alespoň nástup diabetu výrazně opozdí.

Podávání teplizumabu navodilo přechodně výrazný pokles počtu T-lymfocytů, což je ukazatelem přechodně snížené imunity. To může být potenciálně spojeno se vznikem některých infekčních onemocnění, zejména virových. Teplizumab způsoboval asi u 1/3 osob přechodnou vyrážku či nevolnost, u žádné osoby však nevznikly trvalé následky či přetrvávající komplikace.

Pro další fázi výzkumu bude zejména důležité zjistit, pro jaké osoby může být podávání teplizumabu nejvíce přínosné. Ačkoliv je efekt léčby značně přesvědčivý, rozhodně není 100%. Studie tedy zatím zejména udává směr dalšího výzkumu, ale zaručenou terapii zdaleka nepředsavuje. Ukazuje, že dnes již celkem dobře víme, jakým způsobem inzulín produkující β-buňky při diabetu 1. typu zanikají, ale zatím nevíme, co spuštění celého procesu vyvolává.

Odkaz na zdrojovou publikaci: Herold KC, Bundy BN, Long SA, et al. An anti-CD3 antibody, teplizumab, in relatives at risk for type 1 diabetes. N Engl J Med 2019;381:603-613.