Inzulín pro zdravého člověka

Milá Alexandro, tak vy po mně chcete, abych spekuloval, co by se stalo, kdyby …… A zároveň dodáváte, že takovou hloupost by asi sotva někdo dělal, leda že by byl blázen. Já se nerad pouštím na pole spekulování o něčem, co nevím a zároveň vím, že to nikdo odborným způsobem nezkoušel. Můj bratr biolog mi vždycky na takové otázky odpovídá velmi dobře známým a hezkým českým rčením: „Kdyby byly ryby v ….., nemuseli by bejt rybníky“. Ony tam prostě nejsou a nebudou, tak je ta spekulace dost bezpředmětná.

Vracím se ale zpět k tomu „leda že by byl blázen“. A víte, že takových bláznů jsem během své praxe potkal docela dost? Píchali si tajně inzulín a nechali nás spekulovat, čím to je, že mají hypoglykémie. Někteří se kvůli tomu nechali operovat, protože se předpokládalo, že mají nepoznaný malý nádor ve slinivce, který produkuje inzulín. Takže tady vidíte příklad, co se stalo, když si někdo zdravý píchal inzulín. No, oni většinou úplně zdraví nebyli, většinou měli nějaký psychický problém a ten se musel řešit. Na nás by se ale většinou smrtelně urazili, když jsme jim ten inzulín objevili.

Když si to ale tolik přejete (a navíc pan redaktor označuje váš dotaz za velmi kultivovaný), tak se pokusím přece jenom trochu spekulovat.

Především, kontrola sekrece inzulínu u zdravého člověka je poměrně složitá. Často začíná už jenom pomyšlením na určité jídlo a pokračuje potom tím, že skutečně začínáme jíst. Aktivují se další pomocné hormony, které řídí pohyblivost žaludku a střev a působí také na beta buňky pankreatu (jsou to tzv. inkretiny). Když se začne glukóza vstřebávat ze střeva do krve, aktivuje nejen samotné beta buňky pankreatu, ale také centrální senzory glykémie v mozku, které dále vysílají signály do pankreatu.

Měla byste také vědět, že vstřebaná glukóza putuje střevními žilami do vrátnicové žíly a tak se dostává do jater. Do jater putuje také inzulín, který se uvolňuje z beta buněk pankreatu. V játrech pak inzulín vykoná asi polovinu své práce a zajistí, aby se velká část vstřebaných živin (tedy i glukózy) hned v játrech zpracovala. Jenom asi polovina inzulínu pak putuje dále do těla a dostává se i do ostatních tkání. A to je velký rozdíl od inzulínu, který se píchá do podkoží. Protože ten nejde do střevní žilní krve a tudy do jater, ale dostává se hned do celého těla.

Takže: když si někdo píchá malé dávky inzulínu do podkoží, projeví se to především že má lepší chuť k jídlu, jí více a postupně tloustne. Ostatně, dokonce se toho někdy využívá při výživě velmi štíhlých lidí. Stejně tak se přidává inzulín do infuzních roztoků s glukózou, aby se zbytečně příliš nenamáhaly beta buňky. V přiměřené dávce (asi 10 jednotek na 50 g glukózy) glykémii u zdravého člověka příliš nezvedá a nedochází ani k hypoglykémii.

Když glykémie klesá, a to i jen mírně, reagují beta buňky pankreatu tím, že omezují uvolňování inzulínu. Dokonce může klesnout sekrece skoro až na nulu, takže v té chvíli může být hladina C-peptidu v krvi velmi nízká a hladina (vlastního) inzulínu téměř nulová. Proto si myslím, že pokud by si někdo dlouhodobě zbytečně dával malé dávky inzulínu, jeho vlastní sekrece by výrazně klesla. Protože by ale po jídle určitě docházelo ke stimulaci, tak by navíc měl hypoglykémie a postupně by nabýval na váze. Pokud by to trvalo déle, tělo by se bránilo vznikem tzv. inzulínové rezistence. Jednak by byly zvýšené hladiny kontraregulačních hormonů, ale také metabolismus ve tkáních by se adaptoval a byl by méně citlivý na inzulín. Jak známo, to není nic zdravého, je to jeden z faktorů vzniku aterosklerózy, ale také ztučnění jater atd. Co by to časem udělalo s beta buňkami pankreatu, to opravdu nevím. Ale zřejmě jako všechno v těle, co se málo používá, by asi zlenivěly a určitě by jim to nedělalo dobře.

Dost možná víte, že u diabetu 2. typu je jednou z hlavních poruch právě inzulínová rezistence. Osoby s inzulínovou rezistencí mají většinou hladinu inzulínu zvýšenou, a to i když nejedí. Tedy alespoň do té doby, než se z toho beta buňky unaví a nejsou dále schopné nadměrné množství inzulínu vyrábět. A pak se někdy vyčerpají, a v té chvíli člověk již potřebuje léčbu, dost často i inzulínem.

Tak. Naštěstí česká krajina celkem oplývá rybníky, takže můžeme naše spekulace ukončit.

(odpovídá Prof. MUDr. František Saudek, DrSc., Klinika diabetologie, IKEM Praha)