DM 1 a léčba těžké deprese a jiné psychické potíže

Milá Marie, váš dotaz jsem dostal opožděně a tak se omlouvám za pozdní a nedokonalou odpověď.

Endogenní deprese může být podle mého názoru závažnější onemocnění než diabetes mellitus 1. typu, i když na rozdíl od diabetu může probíhat ve vlnách, kdy to snad může být lepší, zatímco diabetes trvá pořád. Proto vaše obtíže plně chápu a vím, že to máte složité. Také věřím, že na diabetologii v Motole o vás dobře pečují a dávají vám dobré rady. Nakonec je to ale na vás, s diabetem si podle instrukcí lékaře musíte dokázat poradit sama.

Já bych v prvé řadě doporučoval oddělit obě poruchy od sebe. Pro depresi potřebujete kvalitní dlouhodobou léčbu. Té bych se rozhodně nevyhýbal, myslím, že vedlejší účinky které mohou působit na glukózový metabolismus, jsou problémem hlavně u diabetu 2. typu, protože často snižují citlivost vůči inzulínu a mohou zvyšovat chuť k jídlu, což určitě není váš případ. Jen bych se bránil přílišnému utlumení – to určitě zhoršuje schopnost dobře se starat o diabetes. Někteří pacienti užívají kombinaci několika léků, a to může určitý útlum či apatii působit. Toto je však opravdu nutné ponechat na psychiatrovi a probrat to s ním.

Zadruhé, doporučuji postavit se vůči diabetu čistě „mechanicky“ a řídit si glykémii podle stanovených pravidel, neprožívat různé souvislosti nebo možné vedlejší účinky životních příhod či léčby deprese. Prostě přistupovat k tomu jako k technickému problému, který je třeba soustavně řešit podle rozumných pravidel. Obecně bych vám silně doporučoval pumpu, protože současné výrobky jsou velmi spolehlivé a problémy většinou nastávají, když nejsou používány správně. Zavedení podkožní kanyly jednou za 2 až 3 dny je určitě méně náročné než podávání inzulínu 4x či vícekrát denně. Kanylu vám navíc může nasadit manžel, většinou to není ani cítit, když se to dělá dobře. Pumpu je také nyní možné propojit s kontinuálním senzorem hladiny krevního cukru v podkoží. Nejenže stále můžete vidět svoje hodnoty, ale senzor vás i varuje, když hrozí pokles glykémie nebo když hodnota (podle vámi nastavených pravidel) příliš stoupá. Nové modely navíc dokáží rychlost infúze inzulínu automaticky zastavit nebo zpomalit, když hrozí hypoglykémie a mohou také částečně přidávat inzulín, když je to třeba. To je velký pokrok, který by vám mohl výrazně pomoci. Podmínkou je ale, že se naučíte pumpu se senzorem správně ovládat, že nebudete mít předem negativní předsudky, budete dostatečně motivovaná, a jak říkám, postavíte se k tomu „mechanicky“ jako k potřebné věci, a nikoliv jako k nepříjemnému problému, proti kterému hledáte argumenty. Napadá mě srovnání, „jako k hromadě špinavého prádla, které je nutné protřídit, vyprat a usušit“, a nikoliv řešit „mám prát, nemám prát, stojí mi to za to?“ a tak podobně. Ale i samotný senzor bez pumpy by vám dozajista pomohl. Lepší je ale takový, který vás aktivně informuje, třeba i během noci.

Podle mého názoru byste se rozhodně neměla vyhýbat cvičení, protože to nejen zlepšuje kondici, ale utužuje „mechanickou“ morálku a zlepšuje náladu. Tou „mechanickou“ morálkou myslím právě včasné řešení problémů bez zbytečného hloubání o světě. Prostě to udělat proto, že se to má udělat. Pokud byste měla senzor, hned byste viděla, když glykémie klesá, a včas byste mohla něco sníst či vypít. Také byste si před cvičením snížila dávku rychle působícího inzulínu. Moc bych vám doporučoval cvičit i 2x denně. I to pomůže překonávat obtíže a bude moci také lépe pomáhat mamince.

Nejsem psycholog ani psychiatr a píšu jenom svoje názory. Věřím ale tomu, že při dobré vůli se přinejmenším vaše problémy s cukrovkou mohou výrazně zlepšit.

(odpovídá Prof. MUDr. František Saudek, DrSc., Klinika diabetologie, IKEM Praha)