nervozita a cukrovka

Milý Honzo,

váš dotaz je opravdu vhodný spíše pro psychologa než pro diabetologa. Dobré vyrovnání diabetu považuji za zásadní věc, ale vy žádný konkrétní problém týkající se diabetu neuvádíte. Diabetes 1. typu, to je trvalá starost, které si nedá pokoj skoro nikdy, ale časem si na ni člověk zvykne skoro jako na dýchání nebo udržování rovnováhy. Když by si člověk udělal výčet toho, co všechno musí neustále dělat a na co dávat pozor, a ještě k tomu ani když to všechno dělá a pozor si dává, tak  to stejně často nevyjde, mohl by se nad sebou klidně rozplakat.

Moje zkušenost je ale taková, že lidé s diabetem nejsou o nic méně šťastní než ostatní. Asi také proto, že jsou dlouhodobě zvyklí překonávat překážky a nad svými zdravotními problémy pláčou míň, než ti zdraví. Problémy se totiž vždycky najdou. I když mládí, zdraví a peníze jsou krásné věci, vůbec to neznamená, že by ke spokojenosti a klidu stačily. Člověk je v určité situaci, kterou si nemůže vybrat, a záleží na něm, co s tím dokáže udělat.

Když s dostanete do problémů, ostatní vás mohou pochopit, mohou vám pomáhat, mohou projevit lítost. Ale když s nimi chcete déle být, naříkání, sebelítost a očekávání přehnaných ohledů jim dříve nebo později půjde na nervy a budou se snažit se vám vyhýbat. Snad s výjimkou rodičů, kteří to mají většinou v sobě zakódované, že problémy svých dětí pociťují trochu jako svoji vinu a zodpovědnost. A naopak, když ostatní vidí, jak se se svou nemocí statně perete a myslíte při tom více na druhé než na sebe, tak je to potěší a vzbuzuje to úctu. To určitě platí i pro přítelkyni, protože vztah založený na soucitu nemůže moc fungovat.

Cukrovka je dnes naštěstí nemoc, se kterou lze celkem dobře žít, a to skoro po všech stránkách. Jenom musíte o sebe dostatečně dbát. Musíte se leccos naučit a správně to používat, využít možností, které dnes medicína nabízí. Potom vám diabetes 1. typu zabere denně tak 30 minut navíc. Je to možná dost, ale den je tak dlouhý, tolik se toho dá stihnout, když člověk chce a když není líný.

Myslím, že ani vy ve skrytu duše nechcete, aby „když bouchnete“, se nad vámi vaši blízcí soucitně sklonili a říkali si: „chudáček, on to má tak těžké, to musíme to jeho hulvátské chování trpělivě tolerovat a ve všem mu vyhovět“. Oni jistě vědí, že život s cukrovkou přináší potíže. Ale proč by měli znát podrobnosti o diabetu. Oni vás chtějí brát jako každého jiného. Jako člověka, který má svoje dobré a špatné vlastnosti, svoji povahu, svoji odvahu, svoji snahu. Jenom tak se jim můžete opravdově líbit. Jako každý jiný a ne jako „ten chudák s cukrovkou“. A vždyť to ani není pravda. Diabetici žádní chudáci nejsou!

To všechno ale neznamená, že na člověka nemohou padnout chmury, že je lítostivý a podrážděný. Ostatně dnešní doba „lock-downu“ tomu silně napomáhá. Myslím, že vyhledat dobrého psychologa by pro vás opravdu bylo vhodné. Mezi tím vám ale doporučuju, abyste si stanovil určitá svoje pravidla a ta se snažil dodržovat. Týká se to především samotného diabetu. Měl byste si pravidelně měřit glykémie nebo používat senzor. Měl byste sám posoudit, zda se dostatečně vyznáte v dietě a zda opravdu pečlivě volíte dávky sacharidů a k nim odpovídající množství inzulínu. A konečně, měl byste dodržovat určitou fyzickou aktivitu, která vás unaví a zbaví vás alespoň části chmurných myšlenek. Mohl byste např. pravidelně chodit běhat za každého počasí, a to alespoň na 30 minut, ale raději déle, byť třeba jen pomalu. Přinejmenším váš pes z toho bude mít radost, ale já jsem si jist, že vy určitě také. Ta pravidelnost, pocit, že překonáváte nějakou obtíž, vám pomůže. A pak se také zamyslete nad tím, zda problémy nemá také někdo kolem vás, komu byste mohl pomoci. Dělejte to, čeho byste se rád dočkal od druhých. Když to budete dělat upřímně, uvidíte, že zas brzy kolem sebe budete mít kamarády i kamarádku.

(odpovídá Prof. MUDr. František Saudek, DrSc., Klinika diabetologie, IKEM, Praha)