Neléčený prediabetes, jak to je možné?

Milá Andreo,

máte otevřený a zcela pochopitelný dotaz. Situace, kterou popisujete, je pro rodinu velmi zneklidňující – zvlášť když se kombinuje akutní cévní mozková příhoda s výrazně zvýšenou glykémií. Vaše rozhořčení je lidsky naprosto pochopitelné, ale na druhé straně zcela opomíjíte i vlastní podíl, či podíl dalších členů rodiny.

Odpovím ve dvou rovinách.

1. Proč k tomu mohlo dojít a proč se zdá, že se „nic neděje“
Domov důchodců není zdravotnické zařízení typu nemocnice. Péče o chronická onemocnění, jako je diabetes, se zde obvykle řídí doporučeními praktického lékaře nebo specialisty. Pokud měla Vaše babička dříve hodnoty odpovídající prediabetu, bývá prvním krokem dietní opatření – typicky diabetická strava. V praxi je však její skutečné dodržování u seniorů v institucionální péči velmi obtížné, zvláště pokud pacient nemá plné porozumění nebo motivaci.

Akutní hyperglykémie kolem 26 mmol/l, zvlášť v souvislosti s mozkovou příhodou, už skutečně odpovídá manifestnímu diabetu. Zároveň je ale důležité vědět, že stres, infekce nebo cévní příhoda samy o sobě mohou glykémii prudce zvýšit, a proto se v nemocnici často přechodně podává inzulín. To ještě automaticky neznamená, že je hned jasně nastavena dlouhodobá léčba – ta má být popsána až v propouštěcí zprávě.

2. Jaký by měl být další správný postup
Po návratu z nemocnice by měla mít Vaše babička v lékařské zprávě jasně uvedeno, zda je již stanovena diagnóza diabetu, jaká léčba je doporučena (tablety, inzulín, nebo zatím pouze sledování), kdo má další péči koordinovat (praktický lékař, diabetolog).

Většina domovů důchodců je schopna podávat předepsané léky, včetně inzulínu, ale jen obtížně zvládá každodenní měření glykémií a pružné úpravy dávek. U velmi starých lidí se navíc záměrně neusiluje o „dokonalé“ hodnoty cukru, protože příliš přísná léčba může vést k nebezpečným hypoglykémiím, pádům a zmatenosti. Léčba se proto často zjednodušuje a individualizuje.

Důležitá je role rodiny, pokud tedy  rodina „existuje“.
A zde se dostávám k citlivé, ale klíčové části. Péče o diabetes u seniora, který se o sebe již plně nepostará, je náročná i v domácím prostředí – v instituci je to ještě složitější. Proto je velmi důležité, aby rodina byla aktivním partnerem: komunikovala s vedením domova, s praktickým lékařem a případně diabetologem, pomohla s pochopením léčby a dohlédla na její realizaci.

Nejde o selhání jedné strany, ale o systémový problém, který lze řešit pouze spoluprací. V některých případech pak bohužel dochází k přesunu pacienta do zařízení typu LDN, což sice umožní intenzivnější zdravotní dohled, ale často na úkor komfortu a spokojenosti pacienta.

Dosavadní postup u vaší babičky zjevně není dostačující a měl by být upraven. Klíčovým krokem je nyní jasné lékařské stanovisko a nastavení léčby, následně domluva mezi rodinou, praktickým lékařem (nebo diabetologem) a domovem důchodců. Bez aktivní účasti rodiny to bohužel často nejde.

Držím Vám palce, aby se podařilo najít rozumné a lidské řešení, které bude pro vaši babičku bezpečné a důstojné.

(odpovídá Prof. MUDr. František Saudek, DrSc., Klinika diabetologie, IKEM Praha)