nejnovější trendy v léčbě cukrovky 1. typu

Milá Jano, na takovou otázku jsem odpovídal již mnohokrát, ale nikdy jsem si neodvážil dát nějaký časový termín, tedy aspoň pokud si ho žadatel přímo nevynutil. Napadá mě jedna z anekdot, jimiž bývaly odpovědi na dotazy Rádia Jerevan za minulého režimu: Kdy bude konečně líp? A odpověď zněla: Už bylo.

Nemoc je prostě nemoc, odchylka od normálního stavu. Něco se pokazilo a nejlíp by bylo, kdyby se to vůbec nestalo. To se ale špatně píše do novin nebo poslouchá v televizi a redaktoři hledají pořád něco převratného o tom, jak beznohý nyní skáče lépe než čtvernohý, i když se pak při dalším hledání ukáže, že ho nejdřív museli přes překážku přehodit a potom za ním jeho 2 umělé nohy.

Můj milý lékařský učitel, pan profesor Vladimír Bartoš, obdivoval Henryho Kissingera, dlouholetého poradce amerických prezidentů, který razil tzv. politiku drobných krůčků. Když se něco malého ale dobrého dá udělat, má se to udělat hned. Není to možná tak nápadné, jako hlasité sliby trvalého světového míru, ale zase to mívá delší trvání a směřuje to dobrým směrem.

Takže Vás možná potěší, že léčba diabetu 1. typu se za posledních 10 let hodně změnila. Konečně po letech neúspěchů byly vyvinuty kvalitní senzory glukózy v podkoží a konečně se stávají i pro nás dostupné. Fungují docela dobře a mohou spolupracovat s inzulinovou pumpou, takže na obzoru jsou již takové, které budou samy upravovat rychlost infúze inzulinu a budou radit, kolik a čeho máme sníst. Ideální to ale nebude a bude to sloužit jen tomu, kdo s takovým chytrým zařízením bude chtít a umět spolupracovat. Takže přeci jen pokrok a na dohled. A chcete-li, tedy do několika málo let.

Ale vy chcete slyšet něco jiného. Pořád to bude ten nekonečný boj o přežití, pořád budu muset sledovat co sníst a co nejíst, zkoumat, proč mi glykémie stoupá, i když jsem nic nesnědla, a pokud bych se na to na chvíli vykašlala a nechala to jen tak být, ať se pumpa stará, jejda, to by byl mazec? K tomu mě napadá jeden citát Goethova Fausta z úst sboru andělů, který si dovolím neuměle přeložit: „Jen toho, kdo se nepřestává snažit, můžeme zachránit“. Z hodin němčiny si to pamatuju jako: „Wer immer strebend sich bemüht, den können wir erlösen“. (No, buďte klidná, víc toho neumím). A pro diabetes to platí bohužel dost přesně. Už se dá mnoha věcem předejít a život usnadnit, ale nesmíte se přestat snažit. A člověk by si toho měl vážit, protože to přece jen není samo s sebou. Jsou za tím léta úsilí mnoha lidí.

Já když v novinách vidím titulek: „Injekce inzulinu mají odzvoněno. Vědci v americkém (čínském, ruském atd.) vynalezli …..atd.“, tak už si o tom myslím svoje a jen ze zvědavosti se podívám, o čem je řeč, protože to pak musím mnoha lidem vysvětlovat. Sám se sice těším, až to jednou bude pravda, ale protože jsem v tomto oboru přeci jen celkem informován, tak vím, že to nebude jen tak z ničeho nic a že tomu bude předcházet řada pokusů a zkoušek, a ty většinu trvají řadu let. Novináři rádi přehánějí a neradi si shánějí podrobnosti a výzkumníci zase potřebují podporu pro své často velkorysé plány a kdyby se sami nechválili, žádnou by nedostali. Řada nadějí by zhasla dřív, než by je někdo vyzkoušel. Výsledky svojí práce musejí hlásit  agenturám či sponzorům a informovat o nich v odborném tisku. Odborné zprávy jsou podrobovány velmi přísné kritice a do kvalitního časopisu se jen tak nedostanou, a když ano, trvá to často i 2 roky, než vše doloží a prezentují tak, aby to přísní anonymní recenzenti uznali za vhodné. Aby se o nich mezi tím vším přece jen vědělo, dostává se informace v tomto mezidobí do neodborného tisku, tedy např. do novin či jejich příloh, kde se z toho tolik nestřílí. A zde již ti méně sebekritičtí více popouštějí uzdu své fantazii a vysvětlují, že pokud se jejich nález (zatím ze zkumavek) osvědčí v pokusech u zvířat, mohlo by to znamenat průlom v léčbě. Ti skromnější jen vysvětlí, co se ještě všechno musí udělat, než bude možné pacientům něco skutečně slíbit, jenže senzacechtiví redaktoři to rádi upravují, aby se to víc líbilo.

Po takovémto skromném úvodu se konečně dostávám k odpovědi na váš původní dotaz.

U rozvinutého diabetu 1. typu pacientům chybějí beta-buňky pankreatu, které dokáží podle aktuální hladiny krevního cukru uvolňovat inzulín. Pokud zaniknou, samy od sebe se neobnoví. Co lze tedy pro „vyléčení“ udělat?

1. Je možné vyvinout technickou náhradu chybějící inzulinové sekrece. To se v současné době do určité míry daří, ale přirozenou sekreci inzulinu to nenahradí. S přihlédnutím k neustálým pokrokům v technologii, elektrochemii a informatice to je ale řešitelné, i když to nikdy nemůže být dokonalé.
2. Chybějící beta-buňky bude možné nahradit transplantací, regenerací nebo přeměnou některých existujících buněk na ty správné beta-buňky. Zatím jako nadějný vzor již existují metody jako transplantace celé slinivky břišní (což funguje výborně) nebo izolovaných Langerhansových ostrůvků (což také skoro funguje), a to i  u nás. Napsal jsem o tom v knize Léčba diabetu transplantací, nakladatelství Maxdorf, Praha 2018. Použití je ale z více důvodů zatím velmi omezené, zejména pro nutnost používat trvalou imunosupresívní léčbu a pro nedostatek vhodné tkáně k transplantaci. Intenzivně se hledají náhradní zdroje tkáně k transplantaci a také možnosti, jak se vyhnout nutnosti imunosupresívní léčby. Již nyní existují možnosti, jak takovou tkáň v laboratoři připravit. Jejich stabilita (aby je ta výroba inzulinu nepřestala bavit) a bezpečnost (aby se nepřeměnily v něco nebezpečného) není zatím ale dostatečně doložena a nebudou se v nejbližší době moci používat v léčbě, kromě zcela vyhrazených malých klinických studií.

Omluvte mi tentokrát mou zabíhavou a trochu nevybíravou odpověď. Jsou ostatně prázdniny, mám dovolenou, jsem jako lékař na diatáboře...
Nečekejte moc na budoucnost a využijte toho, co je již možné. Oba výše uvedené postupy se budou rychle rozvíjet. Ten první určitě a brzy, i když bude pořád protivný a složitý, ten druhý obtížněji, protože se bude muset bod po bodu léta testovat a zlepšovat. Nakonec se to podaří a nemusí to zas tak dlouho trvat. Jen si na nás život určitě vymyslí zas další zkoušky. Hezké léto.

(odpovídá Prof. MUDr. František Saudek, DrSc., Klinika diabetologie, IKEM, Praha)