možnosti snížení hmotnosti u tzv. dabldiabetika s DM1 + IR

Vážený kolektive odborníků z Poradny pánů profesorů Kvapila a Saudka. Obracím se na Vás s prosbou o radu, neboť poprvé po 35 letech cukrovky jsem se dostal do kritické situace, ze které nevidím žádné východisko. V roce 1988 jsem onemocněl cukrovkou diagnostikovanou jako DM2, po 3 letech překvalifikovanou na DM1. Počáteční stav: Zcela zdravý, sportovně založený mladík, 33 let, výška 180 cm, váha 70 kg na hranici podváhy (cukr a tučná jídla jsem vždycky nesnášel), následně diadieta 180 g sacharidů/den, inzulin 30 j./den. V průběhu aplikace inzulinu v následujících 30 letech narůstala s železnou pravidelností a s železnou rovnoměrností i moje denní spotřeba inzulinu až se po 30 letech tento plynulý nárůst samovolně zastavil na 120 j./den. Na tento růst spotřeby inzulinu přímo úměrně navazoval i růst váhy, stejně pravidelný a stejně rovnoměrný, který se zastavil na 130 kg v tom samém okamžiku po 30 letech, jako se zastavil růst spotřeby inzulinu. To vše se dělo bez jakýchkoliv vnějších vlivů, nedokázal jsem to ani nijak ovlivnit ani zastavit, nedokázal to ani můj diabetolog ani náš krajský obezitolog. Jen pro ilustraci: obvyklá snídaně před aplikováním inzulinu 4 rohlíky s turistickým salámem, v průběhu aplikace inzulinu 1 rohlík se šunkou. Můj stav po 30 letech aplikace inzulinu: zvýšený cholesterol, hypertenze, zhoršený zrak, srdeční arytmie, výrazný pokles fyzické kondice, ochablost, dýchavičnost, váha 130 kg na hranici těžké obezity 3. stupně, diadieta 150 g sacharidů/den, inzulin 120 j./den (Lyumjev, Tresiba). Důvod tohoto vývoje cukrovky mi nedokázal nikdo objasnit, za příčinu všichni považovali přejídání. Domnívám se, že něco jsem snad pochopil až po přečtení odborných publikací pana doc. Karáska /1/ a paní prof. Pelikánové /2/. Jsem přesvědčen, že mým problémem nebyla a není ani tak cukrovka DM1, ale že moje onemocnění je daleko horší a jeho původcem je můj metabolický syndrom a jeho základní projevy: inzulinová rezistence, hyperinzulinémie, centrální obezita, akcelerovaná ateroskleróza. Očekávané brzké důsledky neléčeného dabldiabetu DD1 (některé jsou již přítomny): vysoké riziko hypertenze, dislipidemie, kardiovaskulárních onemocnění, rakoviny a dalších závažných zdravotních problémů, vyšší je pochopitelně i mortalita oproti už tak nadprůměrné mortalitě diabetiků DM1. Moje onemocnění bývá někdy označováno jako double diabetes, podrobněji viz. /1/, což mi připadá velmi výstižné. Double diabetes budu proto dále označovat symbolem DD1 (= DM1 + IR). O obrovském množství rozdílů mezi DM1 a DD1 by bylo patrně možno napsat rozsáhlou publikaci, podle mého laického názoru jsou to dokonce 2 různé nemoci a neměly by se házet do 1 pytle, neboť výrazně minoritní dabldiabetici DD1 s tím mohou mít a mají v praxi velké problémy. Jen málokdo například chápe chápe a to i z odborné veřejnosti, že u dabldiabetiků DD1 není postačující stejná léčba jako u diabetiků DM1, tj. léčba pouhým inzulinem. Po zjištění srdeční arytmie v roce 2019 následovala zprvu úspěšná, později neúspěšná kardioverze a po ní stejně tak zprvu úspěšná, později neúspěšná vysokofrekvenční ablace. Místo všeobecně proklamovaného bezbolestného hodinového zákroku se v mém případě konala nesmírně bolestivá až mučivá půldenní operace při plném vědomí, jejíž slíbené opakování si vůbec nedovedu představit a zvažuji, zda není lépe zemřít, než se opět podrobit tomuto drastickému zákroku. Kardiolog mi sdělil, že pokud se nepřestanu přejídat a nezhubnu co nejdříve, tak, jinými slovy, je zbytečné se o něco pokoušet, budu už jen užívat své betablokátory a rytmonormy a čekat na zázrak. Ověřoval jsem si možnosti léčení dabldiabetiků DD1 v podmínkách českého zdravotnictví a trochu se mi podlomily kolena, žádné možnosti jsem totiž nenašel, dabldiabetiky nikdo nezná, o dabldiabeticích se nikdo nikde nezmiňuje, dabldiabetiky v ČR nikdo neléčí. Důvodem je jednak výrazná minorita pacientů s DD1 v komunitě diabetiků, o které skoro nikdo neví a proto ani nestojí farmaceutickým koncernům za investování miliard na výzkum a vývoj léčebných prostředků, byly by to vyhozené peníze. I přesto ale nějaká léčiva existují, v podmínkách zdravotnictví v ČR jsou však zakázaná, resp. pro léčení DM1 ani DD1 se v ČR nesmějí používat. Zatím jediným lékem na světě, který byl schválen FDA pro adjuvantní podáváni u nemocných s DM1 spolu s inzulinem, je pramlintid (Symlin od Astra Zeneca). V civilizovaných zemích je tento lék běžně dostupný a pro dabldiabetiky DD1 plně použitelný, v ČR však dostupný není. Dostupný je u nás ale podobný lék, s prakticky identickými účinky, jaké má Symlin (zpomalené trávení, pocit zasycenosti, nižší produkce cukru z jater) a to Ozempic od Novo Nordisk. Na rozdíl od Symlinu je tento lék, podle našich předpisů, určen pouze pro diabetiky DM2. Patrně Novo Nordisk nemá tak silné lokty, jako Astra Zeneca, nebo je ten důvod jiný? Nevím. Podle sdělení mého diabetologa je tento lék vydáván lékárnami pouze po splnění určitých, velmi přísných podmínek, resp. diabetikům s DM1 a DD1 není vydáván v žádném případě a to ani na lékařský předpis samoplátcům. Zkouším proto vše, co mi přijde pod ruku. Nejprve mi částečně pomohlo diuretikum Furon, na předpis po zjištění srdeční arytmie, kde po několika letech užívání poklesla moje váha o 2 kg a spotřeba inzulinu o 5 j./den. Na podzim jsem si koupil trochu kyseliny alfa-lipoové (analog thioctacid) a po 2 měsících užívání (s Furonem) došlo k dalšímu poklesu váhy o 3 kg a inzulinu o 15 j./den. V prosinci jsem začal užívat tablety Jardiance, které zbyly v krabičce a nyní po 1 měsíci užívání, spolu s Furonem a s Alpha lipoic acid poklesla moje váha o další 4 kg a spotřeba inzulinu o dalších 25 j./den. Současná bilance po 35 letech neléčeného dabldiabetu a po 3 měsících jakéhosi pokoutného samoléčitelství: pokles váhy ze 130 kg na 121 kg, pokles dávek inzulinu ze 120 j./den na 75 j./den a je zde perspektiva dalšího poklesu, ale Jardiance už dochází a legálně se nedostanu ani k Jardiance ani k Ozempicu. Co k tomu dodat, znatelně lepší fyzická kondice, znatelně menší dýchavičnost, Jardiance navíc evidentně koriguje amplitudy glykemické křivky a je tedy pro dabldiabetiky DD1 mnohem bezpečnější, než pouhá aplikace inzulinu. Mě však čeká patrně předpisový návrat na původních 130 kg a 120 j./den, betablokátory a rytmonorm. Na mém současném zdravotním stavu se nepochybně podílí především můj metabolický syndrom, resp. 35 let neléčené základní projevy tohoto syndromu, ale musím dát vinu i sám sobě, neboť rozvoji projevů MS, zejména inzulinemie a obezity, jistě pomohlo i mé vysoké pracovní vytížení při podnikání a to převážně vsedě u počítače, s roční pracovní dobou až na dvojnásobku pracovní doby běžného zaměstnance. Nyní jsem již několik let v důchodě a mám dost času více se věnovat procvičování, vycházkám, rotopedu a zdravé životosprávě. No bohužel, bez chemie se to určitě neobejde, přičemž předpokládám, že stejně tak, jako ruku v ruce akcelerovala inzulinemie spolu s obezitou, tak může být dnes léčena a minimalizována obezita opět jen ruku v ruce s inzulinemií. Jestliže patrně veškeré relevantní medikamenty, které by mi prokazatelně mohly pomoci, jsou pro dabldiabetiky DD1 v ČR nedostupné, stává se pro mě tato situace neřešitelnou. Žádám o pochopení mé nedostatečné fundovanosti v oboru, která může být zdrojem omylů a nepřesností v mém dopise a současně prosím o radu, za kterou předem děkuji. S úctou a přátelským pozdravem Zdeněk Použitá literatura: /1/ doc. MUDr. David Karásek, Ph.D.: Možnosti ovlivněni inzulinové rezistence u jedinců s diabetem 1. typu, 2018 /2/ prof. MUDr. Terezie Pelikánová, DrSc.: INZULINOVÁ REZISTENCE A METABOLICKÝ SYNDROM, 2023