Inzulín, nebo cukr... co je správné v krvi měřit a kdy?

Milý Jirko, kladete dost provokativní otázky a zřejmě máte dojem, že v některých oblastech jste informován lépe, než jak to vídáte u lékařů ve vaší běžné praxi. Takže je dost pravděpodobné, že vás krátkými odpověďmi moc nepřesvědčím.

1. Diabetes je onemocnění, které je charakterizované zvýšenou glykémií. Dlouhodobě zvýšená hladina krevního cukru má řadu nepříznivých důsledků, které vedou k postupnému poškozování prakticky všech tělních orgánů. Nejvíce to poškozuje cévy a to se projeví nejdříve na očích a ledvinách. Poškozuje to ale také nervy a ty jsou prakticky všude v těle a řídí činnost všech orgánů a také tkání. Zvýšená glykémie působí negativně přímo, ale také je ukazatelem, že metabolismus není v pořádku. Další odchylky v metabolismu pak mohou být zdrojem či spoluzdrojem diabetických komplikací. To se týká např. zmiňované inzulínové rezistence, která má více součástí. Proto zacílení na glykémii, kterou lze snadno sledovat, má příznivý efekt nejen na bezprostřední stav, ale také na rozvoj komplikací diabetu.

Hladina inzulínu není za běžných okolností příliš informativní. Zdravý člověk může mít např. při nižší glykémii hodnoty téměř nulové, po jídle zase hodně vysoké. Jsou zde veliké interindividuální rozdíly. U diabetiků 2. typu může být hladina inzulínu velmi nízká či případně i zvýšená a prakticky nic z toho nelze pro léčbu vyvozovat. Měření hladiny inzulínu je poměrně drahé. Většina metod je založena na použití různým způsobem značených protilátek proti inzulínu. Ty ale mohou kolovat v krvi řady lidí, u osob léčených inzulínem pravidelně. To stanovení velmi komplikuje. Zkrátka: měření hladiny inzulínu se používá jen ve výjimečných případech ke speciálním účelům, anebo k výzkumu.

2. Nevím o tom, že vyšetření hladiny inzulínu může podat informaci o budoucí poruše glukózové tolerance řadu let dopředu. Respektive, jsem si pochopitelně vědom, že za jistých okolností to může být informativní, nicméně o těchto okolnostech bych se musel široce rozepisovat, a to zde nebudu.
3. Inzulínová resistence je široký pojem. Označuje se tak komplexní porucha metabolismu, při které inzulín méně působí v určitých oblastech metabolismu. Inzulín obecně snižuje hladiny glykémie komplexními mechanismy, které zahrnují vstup glukózy do buněk a její další zpracování v řadě metabolických procesů. Některé osoby  potřebují hladiny inzulínu nižší, jiné vyšší. Navíc tato citlivost se může měnit vlivem dlouhodobé fyzické aktivity a vlivem stavu výživy. Obecně osoby s obezitou potřebují inzulínu více (což neznamená, že musejí dostat diabetes) a pokud zhubnou, potřeba inzulínu se sníží. Zvýšenou potřebu inzulínu může ale působit i probíhající jiné onemocnění, např. bakteriální či virová infekce nebo třeba úraz.

Inzulín ale také působí na metabolismus tuků a bílkovin. Citlivost na jeho působení zde nekoreluje s působením na hladiny glykémie, alespoň nikoliv přímo. Syndrom inzulínové rezistence je obecně charakterizován nadváhou, zvýšeným krevním tlakem, zvýšenou hladinou krevních tuků a porušenou účinností působení inzulínu na pokles krevního cukru (což může být ovšem velmi dobře vyrovnáváno jeho zvýšenou produkcí, takže se to nemusí projevit zvýšenou glykémií). Jinak se přidává řada dalších tělesných a metabolických ukazatelů. Samotná zvýšená hladina cholesterolu a triacylglycerolů bývají součástí tohoto syndromu, často se sníženou hladinou tzv. HDL-cholesterolu (kterému se lidově říká „hodný cholesterol“). Příčin zvýšených hladin cholesterolu či nižší hladiny HDL-cholesterolu je ale mnoho a zdaleka nejde jenom o syndrom inzulínové rezistence.

Měření inzulínové rezistence je v praxi velmi obtížné. Jednak je možné měřit různé oblasti inzulínové rezistence (metabolismus glukózy, metabolizmus tuků, metabolismus bílkovin), ale především existuje velká variabilita i u zcela zdravých osob. Standardem pro posuzování citlivosti vůči inzulínu v oblasti metabolismu glukózy je tzv. glykemický clamp (čti klemp), tedy tzv. zámek. Myslí se tím to, že se snažíme udržovat (zamknout) glykémii na určité hodnotě, např. 10 mmol/l, při infúzi velmi vysokých dávek inzulínu. Předpokládáme, že tyto velké dávky již vyvolávají maximální efekt. Potom člověku dodáváme v infúzi glukózu tak, aby glykémie byla právě 10 mmol/l. Čím více je třeba glukózy, tím lepší má člověk citlivost vůči působení inzulínu. Vyšetření ale je velmi náročné, trvá několik hodin, musí jej provádět vycvičený tým a má to svoje rizika. Proto se to používá prakticky jen k výzkumným účelům.

(odpovídá Prof. MUDr. František Saudek, DrSc., Klinika diabetologie, IKEM Praha)