Iatrogenní diabetes mellitus 1. typu u dětí

Milý Davide, ze záhlaví vašeho dotazu plyne, že se ptáte na diabetes mellitus 1. typu. V samotném textu pak zmiňujete jen diabetes obecně. Pokusím se vám odpovědět tedy na obě varianty.

Diabetes 1. typu je považován za autoimunitní onemocnění, kdy buňky imunitního systému pacienta reagují agresivně vůči beta buňkám Langerhansových ostrůvků, kde se tvoří inzulín. V současné době je poměrně dobře prozkoumaný způsob, jak ke zničení beta buněk dochází. V některých případech se autoimunitní proces nepodaří doložit laboratorně a pro tento případ se také někdy používá označení 1b, které připouští i jiný mechanismus vzniku.

Diabetes 1. typu vzniká u geneticky predisponovaných osob, které se setkají v životním prostředí s nějakým spouštěcím mechanismem, který ale není zatím znám a nemusí ani být u všech pacientů stejný. Onemocnění většinou vzniká velmi pomalu, takže se nijak klinicky neprojevuje a zatím jej nelze ani diagnostikovat. Později, pokud bychom využili moderní diagnostické metody, bychom mohli již autoimunitní proces s určitou pravděpodobností prokázat. Pak teprve dochází k postupnému zániku beta buněk, což může trvat řadu let, někdy ale také to může jít rychle. Typický je ale průběh pomalý. Teprve když klesne počet beta buněk tak pod 20 - 15 % původního množství, onemocnění se projeví. Stává se to často v souvislosti s nějakým dalším náhodným onemocněním či zdravotním problémem, kdy tělesná potřeba inzulínu náhle vzroste a chybějící rezerva se projeví. Lidé pak často považují za příčinu právě toto náhodné onemocnění, ale není tomu tak. Jenom se dlouho trvající proces náhle projevil. Takže na vaši otázku odpovídám takto: teoreticky lze u predisponovaných osob vyvolat vznik diabetu 1. typu, ale zatím se neví jak a čím a nelze tedy nikoho z toho vinit a určitě by se jednalo o jev zcela ojedinělý. V praktickém životě reálnou možností je, že určitý způsob léčby či náročný lékařský zákrok vedly k rychlejšímu odhalení pomalu vznikajícího diabetu 1. typu. Ten by se ale projevil stejně, možná ale později. Stává se tak někdy po těžším infekčním onemocnění či po úrazu či velkém stresu.

Onemocnění, které se ve svém důsledku diabetu 1. typu podobá, lze v experimentu vyvolat podáním některých toxických látek. Ty se v experimentu používají k vyvolání diabetu a k testování nových způsobů léčby. Podání takovýchto látek ale u člověka nepřipadá v úvahu.

Diabetes ale může vznikat také jiným způsobem. Nejčastější formou diabetu je typ 2, který vzniká postupně snižující se citlivostí tkání vůči působení inzulínu. Opět u predisponovaných osob se beta buňky snaží tyto zvýšené nároky vyrovnat, ale později na to nestačí, a tak se projeví diabetes. Je to častější při obezitě a také ve vyšším věku, ale je to možné i u mladistvých a dokonce i u dětí. Ke vzniku tzv. druhotného diabetu (který je vyvolán přítomností jiného onemocnění nebo některými léky) může také docházet i u dětí, i když je to méně časté. Např. u dětí léčených transplantací se používají imunosupresivní léky, které snižují citlivost vůči inzulínu a mohou také působit negativně na beta buňky. Za těchto okolností je samozřejmě velmi důležité posoudit, do jaké míry je tento způsob léčby zdůvodněný. Ale třeba při transplantaci ledviny, jater či srdce není o čem pochybovat. Léky jsou pro pacienta nezbytné a je nutné podstoupit riziko vzniku diabetu. Jsou však dnes k dispozici postupy, které toto nebezpečí zmenšují. Polékový diabetes může vznikat také při léčbě některých autoimunitních onemocnění, zejména když se podávají vysoké dávky kortikoidů. Ty jsou ale často nezbytné. Po vysazení těchto léků se stav často upraví, ale může také přetrvávat.

(odpovídá Prof. MUDr. František Saudek, DrSc., Klinika diabetologie, IKEM, Praha)