diabetes melitus 1 - syn se nechce léčit

Milá Zdeňko, je to situace opravdu těžká a pro matku strašná. Váš syn mohl v důsledku špatně léčeného diabetu úplně ztratit motivaci se sám o sebe postarat, nebo má současně další závažnou psychickou poruchu, nejspíše depresi. Je také možné, že sám užívá nějaké drogy, které mohou k takovému stavu přispívat. Vy o tom nemusíte vůbec vědět.

A je také pravda, že syna staršího 18 let nemůžete k ničemu nutit. Pouze v případě, že by na životě ohrožoval sám sebe (páchal sebevraždu) nebo někoho jiného, mohla byste volat záchrannou službu spolu s policí. To je ale postup velmi krajní a často vede k dalšímu poškození vztahu mezi rodičem a dítětem. Syna by asi několik dní léčili pod dohledem, ale on by po zlepšení stavu mohl prohlásit, že je zcela v pořádku a že chce být propuštěn.

Domnívám se, že pokud má opravdu diabetes mellitus 1. typu, tak určité dávky inzulínu užívá, protože jinak by byl již nejspíš mrtvý. Možná si nějakým způsobem inzulín opatřuje, např. tím, že žádá různé lékaře o pomoc během pohotovostních služeb, čímž se mu daří vyhýbat se pravidelným kontrolám u diabetologa. S tím se občas setkávám.

Já navrhuji pokusit se o dvě věci:

1. Zkontaktujte osobně jeho diabetologa, respektive lékaře, ke kterému dříve chodil. Vysvětlete mu situaci a požádejte ho, aby syna telefonicky či případně písemně vyzval, aby se dostavil ke kontrole, aby mu mohl předepisovat inzulín a pomůcky potřebné k léčbě diabetu. Pokud by se mu to podařilo, měl by navázat opatrně kontakt, aby syn opět získal důvěru a postupně by se mohlo podařit zlepšení. Neměl by ale vědět, že iniciátorem jste byla vy.
2. Vysvětlete synovy, že vaše možnosti jsou vyčerpány. Je dospělý a musí se dokázat starat sám o sebe. Musí si sám zajišťovat obživu, běžné domácí starosti jako jídlo, šaty, praní, příspěvek na domácnost (ať již z prostředků platu nebo invalidního důchodu) a musí být zodpovědný  za svůj zdravotní stav. Vy   to pak musíte chvíli vydržet a opravdu se o něho nestarat, nevařit mu a ani se ho neptat na jeho zdravotní stav. To by ho mohlo přivést k větší zodpovědnosti. Věřím, že se tím nic nepokazí, protože půjde-li to takto dále, tak to stejně špatně dopadne a nebude to vaše vina. V případě zhoršení by naopak nezbytná hospitalizace mohla být začátkem nového pokusu o zlepšení.

Pokud by z důvodu prudkého zhoršení zdraví či krizové domácí situace došlo k hospitalizaci, je nutné okamžitě lékaře informovat, o jaký případ se jedná, případně to domluvit dopředu. Zacházení bude muset být velmi citlivé se snahou navázat kontakt a spolupráci při léčbě diabetu, aniž by se pokud možno uvádělo, že iniciátorem je matka. Lékaři by měli vědět, že bude naprosto nezbytná další léčba a sledování pravděpodobně i psychiatrem a ne jej co nejdříve hned propustit, jak se to bohužel často v podobných případech stává. Protože krátký pobyt by měl efekt jen krátkodobý a situace by se opakovala.

Nevím, jakou povahu měl váš syn před onemocněním diabetem. Ale pokud byl normálně komunikativní, tak si myslím, že je stále naděje, že se vzchopí a postupně ujme péče o své zdraví. Léčit diabetes je dnes možné velmi dobře a lidé pak mohou žít prakticky zcela normální život.

(odpovídá Prof. MUDr. František Saudek, DrSc., Klinika diabetologie, IKEM Praha)